V hloubce choreografické práce spočívá hledání odpovědí na otázku, jak takový traumatický zážitek může ovlivnit naše tělo, ačkoli samotná ztráta je uložena v lidském nitru a je externě neviditelná. Tímto hledáním tak vzniká pomyslná mapa prostoru, kde vzdálenost od dané zkušenosti v čase a bytí je hlavním měřítkem – navigací k objevování, kde jsou emoce návratem do ztracených míst, kde slova a těla můžou být velice blízko i neskutečně daleko od sebe samých.

I přes zdání obtížnosti tohoto tématu je toto představení spíše oslavou tohoto zážitku.