Termíny

10.5. 2018 / 20:00

Informace

KREDENC NAŽIVO

Koncepce, režie, hrají: Pierre Meunier a Raphaël Cottin

Umělecká spolupráce: Marguerite Bordat

Produkce: Claudine Bocher

Ve slavné inscenaci režiséra Pierra Meuniera, vytvořené pro IN program Festivalu v Avignonu, se na jevišti setkává jeden herec a režisér (Meunier), jeden tanečník a choreograf (Raphaël Cottin), jedna scénografka (Marguerite Bordat) a jedna krásná stará skříň… a jeden z nich se konce představení nedožije.

Setkání tří výjimečných divadelních osobností dalo vzniknout burleskní, tragikomické performance o radosti z anarchie, o duši neživých věcí a o rozbíjení všeho možného.

„Jedna krendenc denně. To je rozpis práce tvůrčího týmu stěhováků-řezníků, kteří vytvořili inscenaci Kredenc naživo. Jejich demoliční firma za méně než hodinu promění starou dřevěnou skříň v třísky na podpal. A je tohle divadlo? Ano, je! Představení tak definitivní a šílené jako jiné masakry končilo tichem a zůstalo dlouho v paměti. Co všechno se může skrývat v jedné staré kredenci.“

(Rosita Boisseau, Le Monde, 21. června 2016)

***

BUFFET À VIF

Conception et interprétation: Pierre Meunier, Raphaël Cottin

Collaboration artistique: Marguerite Bordat

Administration: Claudine Bocher

Créé dans le cadre du Sujet à vif – la SACD au Festival d’Avignon en 2014,Buffet à vifest avant tout une rencontre autour d’un splendide buffet à l’ancienne, entre Pierre Meunier, comédien, metteur en scène, Raphaël Cottin, danseur, chorégraphe et Marguerite Bordat, scénographe, metteure en scène. De cette rencontre est née une performance burlesque, tragi-comique, composée par ce trio.

„Un buffet par jour. C’est le régime de la fine équipe de déménageurs-bûcherons du

spectacle Buffet à vif, entreprise de démolition par l’absurde qui fait passer, en

moins d’une heure, un buffet à l’ancienne au rayon bois de chauffage. Et ça fait un

spectacle ? Eh bien, oui !  Aussi définitif et délirant soit le massacre, il finit par faire couche et

strate dans la mémoire. Un buffet, du petit bois et voilà ce qu’il en reste.“

(Rosita Boisseau – Le Monde – 21 juin 2016)