Pozoruji zelená „oka“ na konci magistrály – území nikoho.
Houštiny, květinové záhony, labyrint temných podchodů – Vltavská.
Budoucí filharmonie, skleněný reliéf, murál, spěchající lidé a posedávající bezdomovci, betonové terasy, schodiště, parkour, terakotové sousoší, alej.
Procházím parkoviště, tiše sleduji Památník Ticha. Bránou nenávratna vstupuji na opuštěné nádraží. Znovu vidím Vítkov, divočinu za ohradou. Stoupám ukrytým schodištěm, pod nohama křupou štěrkové cesty, dýchám volný prostor škvíry – periferie uvnitř centra. Prý budoucí čtvrť pro 25 tisíc obyvatel, s výhledem na oblohu a zbourané prázdné budovy.
Oplocené louky – budoucí bulvár, železniční hradlo, nevzhledná zastávka, graffiti, nedokončené domovní bloky, ruiny průmyslových budov a hal, pozůstatky rybářské vesnice.
Potemnělý prostor pod mostem – budoucí park, venkovní posilovna. Vycházím písčitou cestou, kachny mávají – na viděnou.
Překračuji stavební suť, do komunitní zahrady lezu protipovodňovou zdí. Zpátky v ulicích se jmény.