ENCS

28.10. 2018 / 19:30

Dějiny vždy naberou nečekaný směr. Před sedmdesáti tisíci lety bol Homo Sapiens obyčejný bezvýznamný tvor, který se někde v odlehlém koutu Afriky staral sám o sebe. V průběhu následujících tisíciletí se stal vládcem celé planety a hrůzovládcem jejího ekosystému. Vyroubal lesy, odvodnil mokřady, přehradil řeky, zaplavil louky, položil milióny kilometrů kolejnic a silnic, vystavěl města, které se tyčí do výšky. Příroda trpí a živočišní druhy rychle vymírají. Pokročili jsme od kánoí ke korábům, parníkům a vesmírným lodím, ale nikdo neví, kam směřujeme. Máme moc, ale nevíme, jak s ní zacházet. A ještě k tomu se chováme nezodpovědně. Z naší planety se stává nákupní středisko z betonu a plastu. Homo Sapiens dobyl svět. Katastrofické proroctví o vyčerpání surovin a trvalého poškození planetárního ekosystému jsou oprávněné. Zraněná příroda ohrožuje přežití Homo Sapiens. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory a přírodu. Míříme k ekologické katastrofě, anebo do technologického ráje? Možné je všechno.

Obchod a kapitalizmus, věda a technika, planetární komunikace a geopolitické vědomí spojily svět do globální vesnice. Jak měníme přírodu, svoje vlastní tělo a psychiku, rodinu a společnost – jakou cenu chceme zaplatit za blahobyt a konzumizmus? Do jaké míry jsou samozřejmé světské víry jako humanizmus, rovnost žen a mužů, pokrok lidstva? Stojíme na prahu ráje, anebo pekla? Možné je všechno.

Záleží nám na uznání rovnosti všech lidí, ale zároveň stojíme na prahu společnosti, v níž žádná rovnost existovat nemůže. A možno se blížíme k dalšímu zlomu, kde všechny naše smysluplné pojmy jako já, ty, žena, muž, láska, a nenávist ztratí význam. Když zbouráme vězeňské zdi a dostaneme se na svobodu, brzy zjistíme, že jsme jenom vyběhli na větší dvorek ještě většího vězení. Jako když dva neladící tóny hrané současně vytvářejí kvalitativně novou skladbu, tak nás disharmonie našich hodnot nutí přemýšlet, kritizovat a dívat se na věci z jiného úhlu. Vnitřní konzistence je pouze známkou nedostatečného přemýšlení.

Je před potopou?

Dějiny světa a člověka jsou dějinami otřesů (J. Patočka). Pády, pohromy nesměřují ke konci dějin, ale naopak k jeho pohybům a změnám. Loď se plaví po rozbouřeném moři, potopí se, ale znova se vynoří. Situace, v níž se dnes nacházíme je podobná té na počátku dějin.  To, co se nám zdálo nejdřív jako cesta, se teď ukazuje jako scestí. Podstata bytí se čím dál víc vzdaluje od skutečného poznání. Život popírá sám sebe. Konzumní společnost, obdiv samého sebe a své moci, soutěživost a neustálé přeměny nazývané tekutostí dospěly v 21. století do: WOW!

Kolektiv

Z trosek poslední světlé buducnosti za horizontem stoupá dým. A minulost se opět recykluje podle nejnovějších objednávek krysařů. Homo sapiens uvízl v přítomnosti, kterou začínají ovládat klauni. V každodenním živote, v umění, v politice. Tito klauni ale nejsou nemotorní, komičtí baviči publika. Jsou zlí, zákeřní, nevypočitatelní. Ve světě, kde se bůh (možná jenom dočasně) vzdal dohledu nad chodem věcí, stal se klaun, díky popkultuře, nejmodernějším vtělením ďábla. Ne vždy si všimneme, že jeho dobrácký úsměv se přeměnil na výsměšný úškleb. Těmto klaunům se v karnevalu neoliberálního kapitalizmu dobře daří. Mají konjunkturu. Donedávna jsme si ještě troufali rozlišit pravdu od lži. Spoléhat se na fakty. V realitě, kterou režírují tito klauni se však málokdo odváží odlišit pravdu od lži. Ocitli jsme se v postfaktické realitě. Ve světě hodnotové čalamády. Fakta se stala nespolehlivými, nevlasteneckými, nesrozumitelnými. V mediální agoře vítězí promyšlená i spontánní lež. Homo sapiens se, na sklonku věku rozumu, opět musí přizpůsobovat. A nasadit si, pro každý případ, masku klauna… Aby se mohl nenápadně účastnit této triumfální rozlučky s pravdou a objektivitou…. Nejmocnější z klaunů je přesvědčený, že: „Pravda je berlou lůzrů…“

Eugen Gindl

Režie, koncept: Jozef Vlk
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Text: Eugen Gindl
Překlad do angličtiny: Martin Solotruk
Video art: Alex Zelina
Scénografie: Ján Ptačin
Kostýmy: Katarína Holková
Hudba:  Jozef Vlk
Dramaturgie: Dáša Čiripová
Účinkují: Daniel Raček, Stanislava Vlčeková, Andrea Luptáková
Whispering: Braňo Mosný
Technická spolupráce: Matej Černušák
Produkce: Martina Širáňová
Foto: Juraj Chlpík